… Pomalu, pomalu…Neznič je, nezlom je.

Drobné šroubky se jeden po druhém vysouvaly z černého plastikového krytu malého rádia a padaly do dlouhých a nadměrně svalnatých prstů tohoto mladého muže. V jednom okamžiku se mu málem podařilo strhnout miniaturní závit šroubku a musel na chvíli přestat – opřel se o židli a díval se z malého okénka na zatažené nebe nad okresem Santa Clara tak dlouho, až se trochu uvolnil. Bylo osm hodin ráno a on se svému pracnému úkolu věnoval již více než dvě hodiny.

Wyatt Gillette nakonec vyšrouboval všech dvanáct šroubků, které chránily kryt rádia, a položil je na lepkavou stranu žlutého lístečku na poznámky. Odstranil kryt a začal zkoumat útroby rozhlasového přijímače Samsung.Jeho zvědavost se jako vždy drala kupředu jako závodní kůň. Přemýšlel, proč konstruktéři zvolili právě tuto vzdálenost mezi obvodovými deskami, proč je v tuneru použit právě takto široký drátek, jaké je zastoupení kovů v pájedlu. Možná je toto optimální konstrukce, a možná ne.Možná byli konstruktéři líní nebo rozptýlení.Existuje nějaký lepší způsob, jak postavit rádio?

Wyatt Gillette pokračoval v rozebírání přístroje a po chvíli začal vyšroubovávat samotné obvodové desky.

Pomalu, pomalu…

Devětadvacetiletý Wyatt Gillette měl propadlou tvář člověka, který při více než stoosmdesáticentimetrové výšce váží šedesát devět kilogramů. Člověka, o němž si všichni lidé myslí, že by měl přibrat. Vlasy měl tmavé, téměř černé a v poslední době si je nestříhal ani nemyl. Na pravé paži se mu vyjímal kostrbatě vytetovaný racek, jak přelétá nad palmou. Seprané modré džínsy a šedá pracovní košile na něm volně plandaly.

Zachvěl se v chladném jarním vzduchu. Zimou se mu roztřásly ruce, a tak strhl zářez v hlavičce jednoho drobného šroubku. Zklamaně si povzdechl. Ani tak mechanicky zručný člověk, jako byl Gillette, nedokázal bez pořádného nářadí zázraky a právě nyní používal šroubovák vyrobený z kancelářské sponky. Kromě ní a svých rukou neměl žádné jiné pomůcky. Dokonce i žiletka by byla na tomto místě vhodnější, ovšem žiletky se zde jednoduše nevyskytovaly. Dočasným domovem Wyatta Gillettea bylo totiž federální nápravné zařízení druhého stupně v kalifornském San Jose.

Pomalu, pomalu…

Když byla obvodová deska konečně rozebrána, objevil Gillette svatý grál, po kterém celou dobu prahl – malý šedý tranzistor –, a ohýbal jeho tenké drátky tak dlouho, až se únavou zlomily. Nato připevnil tranzistor k malé obvodové desce, na níž pracoval už celé měsíce, a pečlivě propletl přívodní drátky.Právě když svou práci dokončoval, bouchly opodál dveře a na chodbě se rozlehly kroky. Gillette zděšeně vzhlédl.Někdo jde k němu do cely. Panebože ne, pomyslel si.Kroky se nyní ozývaly asi ze šesti metrů. Gillette zastrčil drahocennou obvodovou desku do časopisu Wired, rozebrané součástky vrátil do krytu rádia a postavil přístroj proti zdi.

Lehl si na palandu a začal listovat hackerským časopisem 2600. Modlil se přitom k všeobecně použitelnému Bohu, se kterým začnou po příchodu do vězení dříve či později rozmlouvat i nevěřící vězni. Prosím, nedopusť, aby mě vytáhli z postele. A když, nedopusť, aby našli tu obvodovou desku.Dozorce nakoukl přes průzor a řekl:

„Do pozoru, Gillette.“

Gillette vstal, položil si ruce na hlavu a postavil se do zadní části místnosti.Dozorce vešel do malé a tmavé cely. Nebyl zde však proto, aby Gillettea buzeroval. Dokonce se ani nerozhlížel po cele; pouze Gilletteovi nasadil pouta a vyvedl ho ze dveří.Na styku dvou chodeb, kde se křídlo s izolovanými celami spojovalo s normálním vězeňským křídlem, dozorce odbočil a zamířil na chodbu, kterou Gillette neznal. Hudba a křik ozývající se z vězeňského dvora postupně utichly a po několika minutách se Gillette ocitl v malé místnosti vybavené stolem a dvěma lavicemi, oběma přišroubovanými k podlaze. Na stole byly připevněny kroužky pro pouta, ale dozorce do nich Gillettea nezamkl.

„Sedni si.“

Gillette poslechl.Dozorce odešel a zabouchl za sebou dveře. Gillette tak zůstal sám se svou zvědavostí a neodbytnou touhou vrátit se zpátky k drahocenné obvodové desce. Seděl a třásl se zimou v místnosti bez oken, která vypadala spíše jako scéna z nějaké počítačové hry zasazené do středověku než jako místo v reálném světě. Právě v takových kobkách, pomyslel si, očekávali kacíři s těly zlomenými na skřipci poslední dopadnutí sekery mistra popravčího.

Thomas Frederick Anderson byl mužem mnoha jmen.Na základní škole mu říkali Tom nebo Tommy. Na střední škole v kalifornském Menlo Parku si vysloužil dobrých dvanáct přezdívek, například Stealth nebo CryptO – v té době provozoval diskusní stránky a hackoval na trash-80kách, commodorech a applech.Později se mu říkalo „T. F.“ To když pracoval pro bezpečnostní oddělení firem AT&T, Sprint a Cellular One, kde stopoval hackery, telefonní phreaky a nejrůznější vykrádače. Přezdívka sice vznikla z jeho iniciál, ale podle kolegů znamenala spíše „Totální fanatik“ – vzhledem k Andersonově devadesátisedmiprocentní úspěšnosti při chytání pachatelů ve spolupráci s policií.

Jako policejní detektiv v San Jose pak dostal řadu dalších přízvisek – pod jmény Courtney 334, Lonelygirl nebo BrittanyT ho znali v chatovacích místnostech, kde se vydával za čtrnáctileté dívky a psal neohrabané vzkazy pedofilům, kteří pak těmto fiktivním vysněným láskám zasílali e-mailem svůdné návrhy a jezdili za nimi do předměstských nákupních center na romantické schůzky, aby ke své hrůze zjistili, že jejich protějškem je ve skutečnosti půltucet policistů vyzbrojených pistolemi a zatykačem.

V současné době se Andersonovi říkalo buďto dr. Anderson – to když byl představován na počítačových konferencích –, anebo prostě Andy. V jeho oficiálních záznamech však stálo: „poručík Thomas F. Anderson, ředitel oddělení počítačové kriminality kalifornské státní policie“.

Vychrtlý pětačtyřicetiletý muž s řídnoucími hnědými vlnitými vlasy nyní kráčel po chladné a vlhké chodbě vedle zavalitého ředitele nápravného zařízení v San Jose – San Ho, jak mu svorně říkali padouši i policisté. Doprovázel je statný hispánský dozorce.Trojice mužů se zastavila u jedněch dveří. Ředitel kývl, dozorce otevřel dveře, Anderson vešel dovnitř a začal si prohlížet odsouzeného.

Wyatt Gillette byl nesmírně bledý – měl „hackerský bronz“, jak se sinalé pleti žertem říkalo – a docela vyzáblý. Vlasy i nehty měl značně zanedbané. Očividně se několik dní nesprchoval a neholil.

Policista si všiml, že se v Gilletteových tmavě hnědých očích zablesklo poznání. „Vy jste…,“ začal, „vy jste Andy Anderson?“

„Detektiv Anderson,“ opravil ho ředitel věznice a hlas mu zněl jako práskání bičem.

„Vy šéfujete oddělení počítačové kriminality na státním,“ pokračoval Gillette.

„Vy mě znáte?“

„Předloni jsem poslouchal vaši přednášku na Comsecu.“

Na konferenci „Comsec“ o bezpečnosti počítačů a počítačových sítí měli přístup pouze profesionální pracovníci tohoto oboru a příslušníci bezpečnostních složek; pro veřejnost byla konference uzavřena. Anderson ovšem věděl, že pro mladé hackery z celé Ameriky se stalo oblíbenou kratochvílí pokusit se vloupat do registračního počítače a vystavit si vlastní pozvánku. V historii konference se to nicméně povedlo pouhým dvěma či třem jedincům.„Jak jste se na ni dostal?“

Gillette pokrčil rameny. „Našel jsem pozvánku, kterou někdo ztratil.“

Anderson skepticky přikývl. „A co si myslíte o mé přednášce?“ „Souhlasím s vámi: křemíkové čipy začnou být zastaralé dříve, než si většina lidí myslí. Počítače budou v budoucnu pracovat na bázi molekulární elektroniky. Což znamená, že uživatelé budou muset začít hledat úplně nový způsob, jak se chránit proti hackerům.“

„Na té konferenci si to nikdo jiný nemyslel.“

„Skákali vám do řeči,“ připomněl Gillette.

„A vy ne?“

„Ne. Já si dělal poznámky.“